Sdílejte naše stránky na Facebooku Podpořte nás

Nadační fond pomoci Karla Janečka

   

Jak fungují terapie v Centru Locika? Víte, že Locika nepracuje pouze s dětmi, ale s celou rodinou? 

Lociku teď můžete přímo podpořit přes náš crowdfundingový projekt Sedm příběhů z Lociky. Každý Váš příspěvek znásobíme zlatým řezem!

 

Příběh sedmý – Jak zviditelnit Pavlu?

 

Foto: Štěpán Hon

Foto: Štěpán Hon

Kdybyste někde potkali Petra, Kláru a jejich dceru Pavlu, určitě by vás nenapadlo, že zrovna u nich by mohlo docházet k čemukoli negativnímu. Klára pracuje v prestižním vědeckém ústavu, Petr je ceněným, vysoce postaveným expertem. Když si ho Klára brala, imponovala jí jeho rozhodnost a solidnost.

Domácí násilí je jako vodní vír, který, když se roztočí, točí se čím dál rychleji a čím dál hrozivěji do sebe všechny své aktéry strhává. Zpočátku se odehrává podle vzorce agrese – výčitky svědomí – omluva, později omluvy střídá přesvědčení, že partnerka mužovo chování způsobuje, že si ho zaslouží, a že na něm tedy není nic špatného.

Děti na to reagují často zvýšenou agresivitou, nebo smutkem a některé se naopak snaží být co nejméně nápadné. Takovým pak s nadsázkou říkáme neviditelné děti a přesně taková byla i Pavla. Snadno byste ji přehlédli, ve škole prospívala dobře. Ale pod povrchem se skrývalo dítě drásané pocity viny, nejistotou a úzkostí. To je nebezpečná kombinace, která bohužel nejednou může končit i sebevraždou, a proto je nutné s takovými dětmi pracovat. V LOCICE na to máme řadu metod – u Pavly jsme se rozhodli nejdříve použít  tzv. ochranný štít, arteterapeutickou techniku,  kdy dítě pojmenovává, v čem je dobré a co by chtělo  a tím znovu získává ztracené sebevědomí a pocit bezpečí. Později Pavlu naučíme pracovat s vlastními emocemi a asertivně pojmenovávat a prosazovat své potřeby, vědět co je ve vztazích normální a co již ne. Pavla i my tedy máme ještě kus cesty před sebou, ale s vaší pomocí ji určitě zvládneme.

http://centrumlocika.cz/

 

Příběh šestý – gangster nebo policajt?

 

foto-pribeh-6

Foto: Štěpán Hon

Říkali o něm, že roste pro kriminál. Ve škole si na něj pořád stěžovali a i přes to, že mu nebylo ještě ani deset let, se ho báli. Jak spolužáci, tak učitelky. Choval se výbušně, vztekle, napadal fyzicky svoje vrstevníky, nadával, zastrašoval. Jmenuje se Martin. S takovou povahou se ale nenarodil. Jen vyrostl v prostředí, kde bylo takové chování normální. Kde bylo běžné, že táta nadává mámě, bije jí. Že občas dostane i nějakou Martin a to všechno se stupňovalo a zhoršovalo. Když se Martin dostal k nám do LOCIKY, naším úkolem bylo pomoci mu vyrovnat se s traumaty a naučit ho pracovat s nahromaděným vztekem. Začal dělat judo a časem i zvládat svou agresivitu, takže dnes už se ho nikdo nebojí. Naopak se z něj stal malý muž citlivý na veškeré bezpráví. Rozhodně tedy už nejde říct, že by rostl pro kriminál a svou budoucnost vidí spíše u policie.

 

Tento příběh je založen na skutečných událostech. Jména aktérů a některé reálie byly v zájmu ochrany klientů Centra LOCIKA změněny.

Lociku můžete přímo podpořit na:  nfpomoci.cz/projekty/sedm-pribehu-z-lociky/

 

Příběh pátý – trochu hořká káva

 

Foto: Štěpán Hon

Foto: Štěpán Hon

 

Markéta umí vařit dokonalou kávu. Ví, na jakou hrubost nastavit mlýnek, na kolik stupňů nahřát hrníček, i že přebytečnou kávu na okrajích misky je třeba smést štětečkem. Mohla by klidně pracovat jako baristka v kavárně.

Tedy pokud by nějaká kavárna zaměstnala desetileté dítě. Navíc Markétu příprava kávy nijak zvlášť nebaví. Umí to proto, že když „to“ na tátu zase jde, pak káva podle jeho představ ho dokáže alespoň na chvíli uklidnit.

Markétina reakce je typickým chováním dětí vystavených domácímu násilí. Nemusí sice být samy objekty fyzické agrese ani vidět své rodiče zbité do krve, žijí však v atmosféře nervozity a strachu, kde zdravá komunikace ustoupila manipulacím a vzájemnému obviňování. Proto se i ony učí manipulovat, místo toho, aby jednoduše řekli, jak se cítí a co prožívají.

Naštěstí pro Markétu se táta i máma rozhodli vyhledat pomoc v Centru LOCIKA. Naším úkolem v takovém případě není rozsoudit, na čí straně je pravda, ale přimět oba dospělé, aby se chovali primárně jako rodiče a mysleli na to, jak se cítí jejich dítě.

Cílem první fáze práce s celou rodinou pak je, aby Markéta bez strachu z kteréhokoli rodičů uměla říct, co prožívá a přestala na internetu zjišťovat, kolik mililitrů má mít správné espreso. Zatím jsme na dobré cestě, tak nám držte palce.

Tento příběh je založen na skutečných událostech. Jména aktérů a některé reálie byly v zájmu ochrany klientů Centra LOCIKA změněny.

Lociku můžete přímo podpořit na:  nfpomoci.cz/projekty/sedm-pribehu-z-lociky/

 

Příběh čtvrtý – Jiný svět

 

locika
Foto: Štěpán Hon

 

V některých případech domácího násilí jde doslova o život. To bohužel platí i tam, kde míra fyzické agrese není na první pohled až tak hrozivá. Zároveň domácí násilí mívá devastující účinek na celou rodinu, ačkoli přímými oběťmi agresora nejsou všichni její členové.

Dobře to ilustruje příběh Jany a jejích dětí – patnáctileté Šárky, osmileté Magdy a pětileté Veroniky. Jejich otec dlouhá léta terorizoval svou ženu a nejstarší dceru. Ponižování a nadávky přerostly později především vůči Janě v bití a kopance. Otec byl nakonec vykázán z bytu a je s ním vedeno trestní řízení, nicméně Jana se z celé situace zhroutila a musela brát antidepresiva. Všechny tři děti tak vyrůstaly s vědomím, že se nemohou spolehnout ani na jednoho z rodičů a i ony trpěly silnými depresemi. Když k nám do Lociky přišly, hrozilo reálné nebezpečí, že by si mohly ublížit.

Naše práce v takovém případě připomíná krizový management. Pomocí individuální terapie se všem třem snažíme ukázat, že existují i lidé, kteří jim naslouchají a jsou vnímaví vůči jejich potřebám. Také je podporujeme v tom, co je baví a pomáháme jim navazovat zdravé vztahy s vrstevníky. Navíc pracujeme i s jejich matkou, která pomocí simulovaných situací znovu objevuje svět svých dětí a jejich uvažování. Celé rodině se tak snažíme ukázat, že existují jiné vzorce chování, a že svět může být i příjemné místo, z něhož by byla škoda odcházet. Po roce chození do Lociky to už ví i Šárka, Magda a Veronika.

Tento příběh je založen na skutečných událostech. Jména aktérů a některé reálie byly v zájmu ochrany klientů Centra LOCIKA změněny.

Lociku můžete přímo podpořit na:  nfpomoci.cz/projekty/sedm-pribehu-z-lociky/

 

Příběh třetí – Honzík už neumí psát

 

Foto: Štěpán Hon

Foto: Štěpán Hon

Jedna z projektivních her, kterou v LOCICE používáme, se jmenuje Náš hrad. Rodiče s dětmi v ní mají za úkol postavit z hlíny hrad, v němž by se jim společně dobře žilo. Když jsme tento úkol zadali rodině laborantky Květy, její syn Honza se neustále snažil probourat ze své hliněné místnosti do té maminčiny. „Vidíte, je strašně agresivní,“ rozčilovala se Květa. „A jen by bořil, co ostatní staví!“

Malý Honzík opravdu někdy reagoval tak agresivně, že se ho sama maminka bála. Květa však neviděla, že to je jen Honzíkův způsob, jak se vyrovnat s násilnickým otcem, který fyzicky i psychicky terorizoval celou rodinu. Jediný syn navíc ve svých pěti letech přijal roli ochránce, což se projevovalo třeba tím, že v případě nutnosti byl schopný zavolat domů policii. Také se naučil základy psaní, takže mohl sociální pracovnici podstrčit papír s prosbou o pomoc. Honzík se snažil chovat jako dospělý, ale uvnitř zůstal dítětem, které by svůj čas nejraději trávilo s maminkou v jedné místnosti, byť by měla být pouze z hlíny. Když Květa na základě této jednoduché hry pochopila, že Honzíkova agresivita je jen obranou a nemotorným způsobem, jak se k ní dostat blíž, neobešlo se to bez pláče. I díky tomu jsme ale v LOCICE mohli pomalu začít pracovat na tom, aby se vztahy v rodině vrátily do normálu, a aby Honzík až do první třídy mohl zapomenout, jak vypadají písmena, z nichž se skládá slovo POMOC.

 

Tento příběh je založen na  skutečných událostech. Jména aktérů a některé reálie byly v zájmu ochrany klientů Centra LOCIKA změněny.

Lociku můžete přímo podpořit na:  nfpomoci.cz/projekty/sedm-pribehu-z-lociky/

 

Příběh druhý – Kuba chce dělat mámě radost

 

l9698493-1_orez

Foto: Štěpán Hon

 

Představte si, že je vám deset, máma je v invalidním důchodu a vy máte sluchovou vadu. Kvůli agresivnímu tátovi navíc žijete v azylovém domě. Doma to byly samé výhrůžky, ponižování a nadávky a do toho máma onemocněla rakovinou prsu. S nemocí přišla masektomie, chemoterapie i ozařování, jenže táta mámě vůbec nepomáhal. Naopak. Ještě víc ji deptal. Máminu chorobu prožíváte s ní, pečujete o ni a chráníte ji před tátou.

Jenže máma je zároveň docela přísná, chce, aby z vás něco pořádného vyrostlo a možná i proto musí být v bytě vždycky dokonale uklizeno a vy nesmíte nosit ze školy horší známku než dvojku. Děláte, co můžete, ale zvlášť ve škole kvůli svému handicapu často nestíháte. Soud také rozhodl, že se musíte pravidelně vídat s tátou a ten vždycky prosí a brečí, abyste se k němu vrátili.

Přijde vám, že je toho na jednoho desetiletého kluka trochu moc? Kuba je milý, přátelský a má mírnou povahu. Matčiny vysoké nároky z něho měly vytvořit silnou a sebevědomou osobnost, ale místo toho velmi vnímá potřeby druhých, přizpůsobuje se a svoje city skrývá. U nás v LOCICE ho učíme vyjadřovat, co cítí, nebát se říkat učitelce, proč nemůže splnit zadaný úkol a rodičům, co se mu nelíbí. Chodí k nám i jeho máma, a proto se nám pomalu daří situaci měnit. Jde ale o pomalou a trpělivou práci, kterou bez vašeho příspěvku nebudeme schopni dělat i příští rok. Pomůžete s námi Kubovi prožít o trochu normálnější dětství?

Tento příběh je založen na skutečných událostech. Jména aktérů a některé reálie byly v zájmu ochrany klientů Centra LOCIKA změněny.

Lociku můžete přímo podpořit na:  nfpomoci.cz/projekty/sedm-pribehu-z-lociky/

 

Příběh první – Jindra se maminky zbavit nechce

 

Foto: Štěpán Hon

Foto: Štěpán Hon

 

Když k nám do LOCIKY přišel poprvé šestiletý Jindra, přinesl si s sebou nejoblíbenější hračky – dva samopaly. Bylo by pěkné vidět za tím obyčejnou klukovskou fascinaci zbraněmi, nebýt toho, že mnohokrát viděl svého tátu, jak drží mámě pistoli u hlavy a řve na ni, že ji zabije. Byl svědkem toho, jak táta mámě vyhrožoval, sledoval ji, kontroloval jí mobil a přerazil jí nos. Jindru prý měl rád, bil ho a nadával mu jen výjimečně, a párkrát se mu svěřoval, že se maminky „zbaví“.

Jeho táta je v současnosti ve vazbě, to ale neznamená, že Jindru už nic netrápí. Strach o mámu a trvalý pocit ohrožení způsobil, že se nevyvíjí stejným tempem jako jiné děti. Ve škole byl zařazen do předškolní třídy, kam věkem patřil, choval se však jako mnohem mladší: téměř nemluvil, odmítal jíst příborem, pomočoval se. Neuměl navázat kontakt s dětmi ani dospělými. Jistě si dokážete představit, že připravovat se s takovými handicapy na vstup do školy jde opravdu těžce.

Jindra i jeho maminka docházejí pravidelně do Lociky už nějaký čas. Terapie pomocí hry umožňuje Jindrovi vyrovnat se s tím, co zažil, a mamince konzultace v Locice pomáhají pochopit, proč je Jindra jiný než ostatní děti. Jindra pomalu dohání své vrstevníky a už si hraje i s jinými hračkami, než jsou samopaly.

Lociku můžete přímo podpořit na:  nfpomoci.cz/projekty/sedm-pribehu-z-lociky/